Věhlasný rohatý Mojžíš stojí, přesněji řečeno sedí, v basilice San Pietro in Vincoli (Svatého Petra v řetezech). Jakámpak basilica, zvenčí budova nevypadá ani jako kostel. Když je otevřeno, tak je zde dost turistů a venku u vchodu vždy žebrá několik cikánek.
V minulém století, Freud byl touto sochou natolik fascinován, že na téma Mojžíš nejen napsal několik esejí ale i celou knihu. Tento Mojžíš byl a stále je velmi populární u umění milujících a pověrčivých židovských turistek z Ameriky. Pohladit mu vousy a zatahat ho za palec u nohy prý přinese hodně stěstí a peněz.
Jak se ale ukázalo, navštěva nebyla vůbec jednoduchá. V Eterním městě jsou tisíce historických budov, kostelů, kaplí ale každý objekt má jinou návštěvní dobu. Na dveřích je většinou cedule, „aperto/orario“ udávající, kdy je otevřeno. Tyto hodiny se ale zásadně nedodržují a slouží pouze jako náznak.
Můj problém byl, že čas k návštěvě jsem měl jenom v poledne nebo pozdě odpoledne. První návštěva v poledne byla neúspěšná. Na schodech neseděly cikánky, nikde žádní turisté, bylo zavřeno. Z cedule na dveřích jsem se dozvěděl, že otvírací doba je 9:00-12:00 a 15:00-18:00. Zkusil sem to znovu později odpoledne. Odpoledne v půl šesté jsem byl na via Cavour odkud na piazzu, kde je kostel, vede dost nepřívětivé schodiště v tunelu. Bral jsem dva schody najednou. Byl jsem skoro na konci a viděl náměstíčko i kostel. Na schodech před kostelem neseděly cikánky a tudíš bylo zase zavřeno.
Ale do třetice všeho dobrého. O dva dny později jsem byl úspěšný. Na schodech seděla žebrající cikánka a bylo otevřeno. Samou radostí jsem jí do misky hodil 2 eura a stál jsem před Mojžíšem. Pohled to byl nádherný. Nejen zářil čistotou ale měl i upravený vous a opravený palec. Vypadal jako by ho Michalangelo dokončil jenom před týdnem. Celé mramorové sousoší, kde sedí je ale dnes za zábradlím a nejde ho osahávat. Je to škoda, neboť chudé cikánky ho nemohou pohladit a mít štěstí.
Poslední dobou celá roma populace v Římě nemá moc štěstí. Po pádu komunismu město postupně padlo do obležení ilegálních cikanských táborů a peněženky turistů padaly do rukou kapsářů. Situace byla taková, že japonská televize přiletěla do Ŕíma udělat pořad, proč tolik jejich turistů se stává obětí kapsářů, respektivně jejich elektronika a peněženky. Při natáčení pořadu kameraman a režizér také patřičně přišli o peněženky. Psali o tom i v Corriere della Sera.
Politici se rozhodli, že kapsářství není ve prospěch turistického ruchu a po zádech všech cikánů se začali šplhat za hlasy voličů. Ilegální tábory nechali zbourat a cikány vyhostili ze země. I ve Francii měli stejný „cikánský problém“ a učinili podobně. Zatím co se dnes v mediích dohadují zda s tímto „geniálním“ nápadem první přišel Berlusconi nebo Sarkozy, cikáni odsunuti z Říma se přesunuli do Paříže a ti z Paříže zase do Říma.
I mně nastal čas opustit Řím a říci nashledanou. Vlak uhání směr Fiumicino (letiště) a skrz bambusové rákosí ani není vidět místo, kde dříve byl jeden z ilegálních táborů. Dveře vedoucí do následujícího vagónu se otvírají a objevuje se cikán s harmonikou a cikáně s kelímkem. Cikáně strká prázdný kelímek od McDonalda cestujícím pod nos. Také mu dávám euro s nadějí, že harmonikář zahraje něco hezkého, italského, třeba „Arrivederci Roma“. Byl jsem zklamán. Musel to být cikán z Bulharska. Zahrál jenom pár akordů z „Večerů pod Moskvou“ a k tomu ještě hrozně falešně.
